Vždycky jsem váhala, když se mě někdo zeptal, jestli jsem křesťanka. Většinou jsem řekla ano. Technicky to odpovídalo – do kostela jsem chodila odmalička, umím odříkat Otčenáš a pokřtili mě v sotva pár měsících. Jenomže teď, v dospělosti, jsem začala cítit, že už s tím označením nesouzním. Z pravidelného chození na mše se stala mechanická povinnost a přestal na ni zbývat čas. Od mé poslední zpovědi a přijímání uplynuly roky. Byla jsem sice křesťankou, ale zároveň tak nějak jinak, v pasivním režimu.

Ve skutečnosti se tomu slovu vždycky nějaká moje část bránila. Křesťanka. Měla jsem pocit, že si to musím nějak zasloužit, odpracovat. Poslouchala jsem roky, že jsem dítě Boží a že mě můj nebeský Otec nekonečně miluje. A taky že je milosrdný a všechny viny mi odpustí, protože za mě Ježíš zemřel na kříži. Ale z těch vět jsem cítila nějakou nepsanou podmínku. Zemřel, ale jeho oběť mě zachrání, jen když začnu zase pravidelně chodit na mše. Odpustí mi, až se vyzpovídám. Požehná mi, až zase zajdu k přijímání. Můj vztah s Bohem byl v podstatě jeden velký to-do list a já postupně přestala stíhat škrtat jednotlivé kolonky.

O kurz začátků víry First Steps pořádaný SafePointem jsem doslova zavadila, když jsem na Instagramu rozklikla jen další z řady stories. Do nové komunity mě to táhlo, líbila se mi. A tak jsem se rozhodla přijít, i když jsem si říkala, že základy víry znám. Nevěděla jsem však, že jenom takhle  – od základů – se můj vztah k Bohu mohl proměnit. Pastor Pavel Eder vyprávěl o Bohu, který nepotřebuje výkon, důkazy zbožnosti, splněné úkoly. Který se mnou chce mít vztah. Který ke mně mluví i skrze ostatní lidi, skrze malé každodenní příhody nebo běžná posezení nad kávou. Kdykoliv, kdekoliv.

Po 30 letech života jsem začala přepisovat, kým pro mě je samotný Stvořitel, škrtat pomyslnou podmínku za podmínkou. Odpovídal – při každé lekci First Steps se mě alespoň na chvíli dotknul zvláštním, tajemným pocitem míru. Hlubokým pokojem, bezbřehým klidem. Utišilo se moře a zůstala jen lesknoucí se hladina, bez vln, bez pohybu, jenom já a On.

Teď už vím, že rutinní projíždění stories nebyla náhoda, ale jedna z teček, které se spojovaly, aby mě navedly novým směrem. First Steps skončily po šesti setkáních a navázalo na ně pokračování biblického studia Walk the Way, jež je zároveň přípravou na křest. Neváhala jsem. Cítila jsem velkou chuť přijmout Boha vlastní vůlí, vlastním srdcem. Znovu Ho objevit. Nespokojit se s Jeho obrazem, který mi vtiskli s výchovou, ověnčeným strachem a pocitem viny.

Spolu se mnou se pro křest rozhodlo dalších pět účastnic a v sobotu 4. dubna 2026 jsme se sešly v SafePointu. Pastoři Pavel Eder a Pavel Šimek se postavili do bazénu, po pás naplněného vodou, a my jsme jedna po druhé sestupovaly dolů a nechaly se ponořit. Za poslední rok se v SafePointu pro křest rozhodlo dalších 17 lidí a já jim najednou rozuměla. V tu sobotu uběhl téměř přesně rok od zmiňovaného scrollování Instagramem, kdy ke mně, dnes už to vím, Bůh tiše promluvil. A mluvil tak dlouho a trpělivě, dokud mě nezavedl zase na začátek, ale tentokrát jiné, úplně nové cesty.

Autorkou textu je Marie Valentová, novinářka a editorka lifestylového magazínu Refresher.